Nový rok, nové sliby. A pak přijde leden aneb česká klasika kolem peněz

Silvestr má zvláštní schopnost. Když se blíží půlnoc, všechno najednou vypadá jednoduše. Příští rok budeme víc v klidu, budeme se méně stresovat a samozřejmě – budeme mít konečně pořádek v penězích.

Je to ten moment, kdy člověk s úsměvem pronese větu: "Od ledna si to pohlídáme." A všichni u stolu ví, že se myslí hlavně finance. Jenže pak přijde první pracovní týden, první výpis z účtu a realita má tendenci tu silvestrovskou náladu rychle korigovat.

A není to chyba jednotlivců. Je to prostě česká klasika.

"Letos budeme šetřit." Věta, která zní hezky, ale sama o sobě nic neřeší

Tohle slyším každý rok znovu a znovu. Rodiny, které mají slušné příjmy, práci, děti, bydlení, a přesto mají pocit, že jim peníze nějak protékají mezi prsty. Ne že by rozhazovaly. Spíš žijí běžný život.

Problém většinou není v tom, že by lidé neuměli šetřit. Problém je, že šetření nemá v měsíci žádné konkrétní místo. Čeká se, jestli něco zbyde. A ono většinou nezbyde. Ne proto, že by se utrácelo zbytečně, ale proto, že každodenní život je prostě dražší, než si chceme přiznat.

Když se pak v únoru někdo podívá na účet a řekne si, že to "nějak nevyšlo", není to selhání. Je to jen důkaz, že dobrý úmysl bez systému nemá šanci.

Investování jako pocit, že "to děláme správně"

Investice se za poslední roky staly skoro povinnou výbavou moderní rodiny. Člověk má pocit, že pokud neinvestuje, něco zanedbává. Často za tím není konkrétní plán, ale spíš vnitřní tlak, že by se mělo něco dělat.

Vidím to hlavně u lidí mezi třiceti a čtyřiceti. Děti, hypotéka, práce, málo času. A do toho myšlenka, že by bylo fajn myslet i na budoucnost. Jenže investování bez rezervy a bez jasného cíle dokáže místo klidu přinést spíš nervozitu. Každý pokles na trhu pak řeší víc emocí než rozumu.

Investice mají dávat pocit jistoty. Pokud ho nedávají, je většinou problém někde u základů rodinných financí, ne v investičním produktu.

"Letos už vyřešíme bydlení." Anebo si to aspoň znovu slíbíme

Tohle je předsevzetí, které na Vysočině slyším obzvlášť často. Ať už v Žďár nad Sázavou, Jihlava nebo menších městech a vesnicích kolem.

Lidé bydlení řešit chtějí. Nechce se jim dál platit nájem, chtějí větší prostor, zahradu, klid. Zároveň ale mají respekt. Hypotéka na desítky let není maličkost a nejistota kolem budoucnosti dělá rozhodování těžším.

Často se proto nestane nic. Ne proto, že by to nešlo, ale proto, že chybí jistota, že to celé dává smysl i při běžném rodinném fungování, nejen na papíře.

Zajištění rodiny: téma, které všichni cítí, ale málokdo chce řešit

Jakmile přijdou děti, většina rodičů si uvědomí, že už nejde jen o ně samotné. Přesto je to oblast, která se odsouvá. Není to příjemné, není to urgentní a vždycky se najde něco důležitějšího.

Paradoxně právě dobře nastavené zajištění patří k věcem, které přinášejí největší klid. Ne proto, že by člověk čekal problém, ale proto, že ví, že rodina by ho zvládla.

Proč to většinou nevydrží ani do jara

Když se na to podívám s odstupem, důvod je vlastně jednoduchý. Většina finančních předsevzetí je myšlená dobře, ale příliš obecně. "Budeme na tom líp" zní hezky, ale v běžném týdnu nemá žádnou oporu.

Funguje až ve chvíli, kdy finance přestanou být abstraktní téma a stanou se součástí běžného rodinného fungování. Bez tlaku, bez strašení, bez pocitu, že člověk něco zanedbává.

Možná letos stačí jediné předsevzetí

Nemít dokonalé finance.

Nemít všechno vyřešené.

Ale mít v tom jasno.

Pokud si dnes o půlnoci něco přát, klidně to může být obyčejná věc: mít v roce 2026 v penězích víc klidu než loni. Pokud cítíte, že by se vám hodil nezávislý pohled a trochu srovnat realitu s představami, rád vám s tím pomůžu. Bez univerzálních rad, bez tlaku, ale tak, aby finance dávaly smysl vaší rodině a vašemu životu tady na Vysočině. Stačí se ozvat a domluvit si schůzku.